PLUMBUM
Dneska jsem se kouknul z okna
a viděl, co ještě žádnej.
Kráčela, jak hvězda porna,
že přírodním silám vládne.
Kráčela si v džínách z tůzu,
triko plný k prasknutí.
Za patama táhla lůzu
s myšlenkama k prolnutí.
Já za oknem strouhal tužku.
Chtěl ať výhled nezmizí.
Snem se těšil na výslužku,
co zahřeje, než zamrzí.
Kdyžtak spálím každej papír,
ať se hřejem ještě chvilku.
Nabodnu na první rapír
vášní malou násobilku.
Nám všem vládnou velký čísla,
ukazujou pravou tvář.
Nakopaj ti tvoje třísla
a maj u toho svatozář.
Snad by pomoh ňákej doktor,
co by řek: To okno nech!
Pusť si krev do obou komor,
probudíš se po stu křtech.
Po nocích temných spánků,
těžkejch křiků do záclon.
Čtvrtou nohu dát verpánkům.
Povýšit se nad zákon.
Všem prstenům jeden káže.
Nosíme ho. Ty i já.
Moje okna jsou vitráže,
z písku a z olova.
3. února 2017