Jdi na obsah Jdi na menu
 


CHAPADEL VLÁNÍ

14. 9. 2017

Zas ti musím něco napsat.

je to lehčí, než to říct,   

na pranýři tváře drásat,

nenastavit světu líc.

 

Svědí mě to, a ty víš kde,

někde v lebce zasutý.

Skoro nic se tam nevejde.

Bosý jsou - ne obutý...

 

Myšlenky v mý hlavě stojí.

Scvrkly se na jedinou.

A ta jedna v poplach brojí:

"Ona není vidinou?"

 

Kde jsi byla před sto lety?

Sufražetkou křičící?

Probíhajíc všechny mety

galaxií točících?

 

Věděla to moje máma:

Odcházela příchodem.

Cesta trčí do neznáma,

tarasená východem.

 

A východ končí v ústí duhy

dlouhý tak, jak trval déšť.

Děláme si vlastní pruhy.

Hlavo třešť si. Klidně třešť.

 

Píšu ti o světlých zítřkách,

jak veselej leprikon.

O všech otevřenejch dvířkách,

o oknech bez záclon.

 

O všech ošoupanejch dlaních

z hlazení nekonečných.

Prostěradelnýho vlání

z prachapadel všetečných.

 

 

28. května 2017

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář