CHAPADEL VLÁNÍ
Zas ti musím něco napsat.
je to lehčí, než to říct,
na pranýři tváře drásat,
nenastavit světu líc.
Svědí mě to, a ty víš kde,
někde v lebce zasutý.
Skoro nic se tam nevejde.
Bosý jsou - ne obutý...
Myšlenky v mý hlavě stojí.
Scvrkly se na jedinou.
A ta jedna v poplach brojí:
"Ona není vidinou?"
Kde jsi byla před sto lety?
Sufražetkou křičící?
Probíhajíc všechny mety
galaxií točících?
Věděla to moje máma:
Odcházela příchodem.
Cesta trčí do neznáma,
tarasená východem.
A východ končí v ústí duhy
dlouhý tak, jak trval déšť.
Děláme si vlastní pruhy.
Hlavo třešť si. Klidně třešť.
Píšu ti o světlých zítřkách,
jak veselej leprikon.
O všech otevřenejch dvířkách,
o oknech bez záclon.
O všech ošoupanejch dlaních
z hlazení nekonečných.
Prostěradelnýho vlání
z prachapadel všetečných.
28. května 2017